4 věci, které se můžou manažeři naučit od sportovců!

 

Kdo podává větší výkon, sportovec nebo manažer?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prostředí velkých firem se v mnohém podobá světu profesionálního sportu. V obou existuje intenzivní konkurence a k úspěchu je třeba hodně fyzických i psychických sil. V práci, podobně jako ve sportu, je k úspěchu třeba intenzivní trénink a koučink. Více než kdy jindy se podle mého názoru mohou profesionální pracovníci naučit od profesionálních sportovců.

Zdá se vám přirovnání dnešních pracovníků ke špičkovým sportovcům přehnané? Zkusme si je porovnat.

Sportovci obvykle 90% času trénují, aby mohli ve zbývajících 10% odvést špičkový výkon. Nevím, kolik času trávíme tréninkem v práci, ale určitě to není 90% našeho času, je to možná někde od 1-5%. Z mého pohledu pracovníka vzdělávací společnosti  jsou „nejtrénovanější“ farmaceutické firmy, ve kterých jejich (většinou prodejní) reprezentanti stráví na školeních přes 20 pracovních dní ročně. Takže my vlastně na rozdíl od sportovců skoro netrénujeme – ale nepožadují snad po nás naši šéfové ve 100% špičkový výkon?

Naši zaměstnaneckou kariéru můžeme přirovnat k běhu na treadmillu, to je takový ten běžecký pás ve fitku. Na začátku naší kariéry se pomalu rozbíháme, ale čím výše stoupáme na žebříčku, tím více se pás zrychluje. Moc neodpočíváme, protože, ať se nám to líbí nebo ne, pás jede pořád a my můžeme pouze „vyskočit“, pokud už prostě dál nemůžeme. Naproti tomu sportovci na treadmillu stráví pouze 10% své kariéry, zbylých 90% regenerují a trénují na to, aby příště předvedli řádově lepší výkon.

Sportovci rovněž vždy vědí, jak na tom jsou. To je hrozně motivující věc. Buďto vyhráli nebo prohráli, byli nejrychlejší, skočili či hodili nejdále atp. Zpětná vazba na jejich výkon je permanentní – od trenéra, soupeřů, diváků a novinářů. Věřím, že prostředí intenzivní zpětné vazby je základem úspěchu ve sportu i práci. Když se podíváme na nás, jsme na tom o poznání hůře. No schválně, jak často dostáváte zpětnou vazbu na svůj výkon od šéfa, jednou nebo dvakrát ročně?

Většina profesionálních sportovců má ročně zhruba šestiměsíční  pauzu mezi závodními sezónami. Neznamená to, že nic nedělají, nicméně nezávodí a „pouze“ trénují. Tato pauza slouží k regeneraci jejich sil po období intenzivního závodění a pro posun jejich výkonu na vyšší úroveň. Podívejme se na nás. Na rozdíl od sportovců se naše „pauza“ omezuje na pár týdnů dovolené ročně, navíc často nevybereme více jak 14 dní najednou. A ruku na srdce – kolik z nás je schopno na dovolené úplně vypnout a nepřibalit k zavazadlům blackberry či laptop. Ve srovnání se sportovci z toho stejně jako v prvním případě vycházíme podstatně hůře.

Kariéra vrcholových sportovců resp. její vrchol trvá pět, ve výjimečných případech třeba i deset let. Pokud jsou rozumní, za tu dobu si naspoří dost na svůj sportovní důchod. Ve srovnání s nimi pracujeme někde mezi 30 a 40 lety a to bez nároku na nějaké větší přestávky. Teprve relativně nedávno začaly firmy zavádět období neplaceného volna po určitém počtu odpracovaných let.

 

K čemu to vede

Tento nepoměr mezi prací a odpočinkem má v našem případě jasné následky. Doba je zlá (bude hůř!) a společnosti požadují v dnešní době po svých zaměstnancích stále větší výkon. Ti se snaží přizpůsobit a většinou to dopadne tak, že v práci tráví více času. Prostě mají své tempo a pokud je třeba udělat více, musí se zrychlit pás nebo zůstat déle v práci.  Lidé chodí do práce ráno naštvaní, nějak přežijíden, uhasí požáry a – než se nadějí – je večer a oni odchází domů ke svým rodinám v naštvanějším stavu než ráno. Od zaměstnavatele se dozví, že musí zlepšit svůj time management, možná jim i zaplatí kurz, který ve většině případů nic nevyřeší.  V dlouhodobém horizontu je tento stav neudržitelný a vede k celkovému vyčerpání, znechucení, v nejhorším případě pak k syndromu vyhoření. A samozřejmě v konečném důsledku odchází zaměstnanci hledat lepší resp. zdravější pracovní prostředí jinde.  Mohlo by se zdát, že přeháním, ale ze své vlastní praxe těchto „naštvaných“,  životem a prací unavených mladých lidí potkávám na kurzech stovky. Dokonce si troufám tvrdit, že je to většina korporátní populace v Čechách.

 

 

Můžeme se něco od sportovců naučit?

Když tedy porovnáme fakta, vycházíme ze srovnání se sportovci podstatně hůře. Nároky na nás jsou dokonce nepoměrně vyšší! Jak si tedy v tomto prostředí zachováme zudržíme zdraví, chuť do života a jiskru v oku? Můžeme v tomto prostředí podávat špičkový výkon? Nemůžeme se v něčem poučit od profesionálních sportovců?

Ten nejzákladnější rozdíl, který uvidíte mezi sportovci a námi zaměstnanci, je práce s časem a energií. My pracujeme hlavně s časem a energii jako takové nevěnujeme pozornost. U sportovců je to přesně naopak. Usaim Bolt má celé čtyři roky na to, aby se připravil na moment, kdy musí být energeticky „nabit“ na maximum a explodovat v jednom jediném desetisekundovém sprintu.

Nerozlišování mezi časem a energií je jádrem našeho problému a zároveň velká příležitost ke zlepšení současného stavu.

Čas je neobnovitelný a tudíž limitovaný zdroj. Dobře to ilustruje pojem time management, nic takového prostě neexistuje. Čas prostě plyne a my jej neumíme řídit. Na rozdíl od času je ale energie, kterou disponujeme, obnovitelný zdroj, se kterým se dá vhodně pracovat. Měli bychom se tedy učit spíše energy než time management.

 

Práce s energií u sportovců

Jak tedy pracují sportovci s energií? Lze u nich vypozorovat čtyři principy, které se snaží aplikovat na trénink a podaný výkon.

 

Princip 1: Energie se dá čerpat ze čtyř zdrojů

Sportovci se snaží čerpat energii ze čtyř zdrojů. Všechny čtyři jsou důležité a nefungují izolovaně. Je to vlastně podobné Maslowově pyramidě potřeb. Abyste existovali, musíte mít nejprve dostatek fyzické energie pro fungování vašeho těla. Tu čerpají sportovci z pravidelného spánku, tréninku a odpočinku, správného stravování a pitného režimu. Emocionální energii čerpají ze srdce, tam se rodí nadšení pro věc, pozitivní přístup a sebemotivace, ale také deprese a negativní myšlení. Důležité je také zapojit mozek, zdroj mentální energie, kde se bere soutředění na věc a tah na branku. Na vrcholku pyramidy je pak spirituální energie, která nám dává odpověď na tu hlavní otázku proč a kam směřujeme. Rovněž udržuje rovnováhu mezi našimi osobními hodnotami a jednáním.

Co si z toho můžeme vzít my jako zaměstnanci: Doplňujte svou energii pravidelně. Každé tři hodiny snězte něco lehkého. Zabrání to poklesu vaší fyzické energie pod minimální úroveň vedoucí k chronické únavě. Každou hodinu doplňujte tekutiny. Vyhněte se modernímu multitaskingu, který užírá váš čas, raději pracujte na jedné věci nepřetržitě a pak si dejte krátký odpočinek. Každopádně jednou za hodinu a půl si dejte krátkou pauzu někde mimo vaši kancelář/pracovní stůl. Odpovídejte na email a voicemail jen v určitou denní dobu (pokud je to možné). Každý večer si určete jednu prioritu na zítřek a vrhněte se na ni už ráno, kdy jste plni energie.

 

Princip 2: Po výkonu musí následovat odpočinek.

Sportovci vědí, kdy mají podávat výkon a kdy odpočívat. Právě oscilace mezi výkonem a odpočinkem je klíčem k trvalému udržení výkonnosti. V našem pracovním prostředí se na odpočinek nahlíží jako na něco nepatřičného a nažádoucího. No řekněte, kdy naposledy jste se po obědě prospali? No a toto přesně dělají sportovci. Periody intenzivního tréninku střídají s obdobím stejně intenzivního odpočinku. Dlouhodobě to jinak ani nejde.

Co si z toho můžeme vzít my jako zaměstnanci: Bloky plného nasazení, které nám vydrží max. hodinu a půl, by měly střídat intervaly plánovaného odpočinku. Stačí deset či patnáct minut na to, abyste „vypnuli“. Děláme to v podstatě nevědomě tím, že „pokecáme“ u automatu na kávu, jdeme na cigaretu atp. U nás v kanceláři tuto funkci plní stolní fotbálek. Každou hodinu a půl se mužské osazenstvo zvedne a jde si zahrát. Nenahlížíme na to jako vymoženost moderní doby, ale jako na prostředek regenerace a paradoxně udržení pracovního výkonu.

 

 Princip 3: Cesta k většímu výkonu vede přes větší tréninkovou zátěž

Sportovci vědí, že musí zvyšovat intenzitu svého výkonu tak, aby se dostali na vyšší úroveň výkonu. Své tělo tak pravidelně vystavují cílenému „stresu“ v podobě větších tréninkových dávek. Po následném odpočinku jsou schopni podat větší výkon než předtím. Ve sportu se to nazývá princip superkompenzace.

Co si z toho můžeme vzít my jako zaměstnanci: ačkoli se tento princip většinou používá na budování fyzické zdatnosti, přeneseně se dá použít i na budování naší pracovní kapacity. Kdysi jsem měl strach z veřejných prezentací. Tím, že jsem jich za posledních pět let cíleně udělal desítky, tak jsem se sice vystavil značnému stresu (těch probdělých nocí!), ale stres v současnosti už úplně zmizel, z prezentování se stala rutina. Stres není náš nepřítel. Pokud s ním dobře pracujeme, posune nás dál. Chce to hodně odříkání a sebedisciplíny, ale funguje to.

 

Princip 4: Denní rituály pomáhají budovat a udržovat energii

Pozorovali jste někdy sportovce v přestávkách mezi výkony? Tenisté si kontrolují výplety na raketě, volejbalisté se po každé výměně poplácávají, vzpěrači si plivou do dlaní, hokejisté vždy před třetinou poplácají brankáře po betonech, basebalisté pořád něco žvýkají a plivou kolem sebe. Tyto rituály jim pomáhají udržovat energii, výkon a soustředění. Jejich tep se v těchto intervalech sníží až o 30% neboť tělo rychle regeneruje a připravuje se na další výkon.

Co si z toho můžeme vzít my jako zaměstnanci: zkuste se zamyslet nad tím, jaké rituály pomáhají udržet energii vám. Kolikrát stokrát opakované gesto či připomenutí loňského Vánočního večírku se může stát rituálem. Rituálem, který na chvíli uvolní atmosféru, přeladí emoce na jinou vlnu a sníží tepovou frekvenci. A najednou se v problému Vy a Váš tým posunete o krůček dále.

 

Na základě výše uvedených principů jsme postavili kurz, který nazýváme Energy management nebo taky Firemní atlet, podle toho, co se Vám líbí více:). Jedná se o unikátní produkt, vytvořený na základě paralel mezi sportem a manažerskou prací. Cílem našeho programu je jednoduše dosáhnout vyšší spokojenosti zaměstnanců s jejich pracovní a životní situací a přenést zodpovědnost za osobní spokojenost na jednotlivce a jejich životní styl.

 

 

David Fojtík

DEVELOR