David Fojtík (partner a trenér společnosti DEVELOR Czech) v rozhovoru z výroční zprávy Nadace VIA.

Co vás přivedlo k tomu, že jste začal darovat?

Byla to vlastně náhoda. V roce 2006 jsem vylezl na Everest a poté mi k mému velkému překvapení byly firmy ochotné platit za přednášky o výstupu. Měl jsem pocit, že ty peníze si tak úplně nezasloužím. Ta hora mě milostivě pustila nahoru a já jsem se zařadil mezi pár šťastlivců, kteří ji bez kyslíku vylezli. Ten pocit nezaslouženosti či vděku mě vedl k tomu, že peníze z přednášek posílám „na charitu“. Samozřejmě mám radost, že můžu pomoci dobré věci, ale primární byl pocit, že něco dlužím. Z čeho mám velkou radost, je to, že mě tahle zkušenost přivedla k pravidelnému dárcovství a k lidem a organizacím kolem něj. Můj život to velmi obohatilo.

Podle čeho si vybíráte lidi / projekty / neziskové organizace, do kterých dobročinně investujete?

Zpočátku bylo přednášek strašně moc a já jsem neměl čas řešit, kam s penězi. Měl jsem jen jedinou podmínku, ať to jde na děti s handicapem. Proto jsem to posílal převážně velkým nadacím. Když se to uklidnilo, uvědomil jsem si, že ani od jedné z těch velkých organizací jsem neslyšel „děkujeme“, což mě zdrav

ě namíchlo. Začal jsem se více rozhlížet kolem a skrze osobní zkušenost, známé a kamarády začal cíleně darovat mateřským a základním školám se speciálním vyučováním. Výjimkou jsou případy, kdy vidím potřebu pomoct ve svém okolí, takto jsem zaplatil nový invalidní vozík pro těžce postiženého syna kamarádky. Jako sportovec se rád každoročně zapojím do Filantropického Emila Nadace VIA. V tomhle případě mě oslovuje styl fundraisingu i kauzy, na které se peníze věnují. Jako firma podporujeme vzdělávání neziskovek.

Býváte s podpořenými lidmi v kontaktu i po darování?

Opravdu zřídka. Jsem pracovně hodně vytížený a doma mám jednoho kojence a 2letého rošťáka. Hodně obdarovaných škol je na Moravě, odkud pocházím, a dojíždění by bylo časově náročné. Na druhou stranu mam málokdy zpětnou vazbu o tom, na co byly peníze využity, což bych rád měl. Několikrát jsem měl besedy o Everestu s dětmi ve školách, kterým jsem něco poslal. Hluboký dojem na mě udělala beseda v ZŠ Turkmenská ve Vsetíně, kde byly v publiku mentálně postižené děti spolu s dětmi ze sociálně znevýhodněných rodin, převážně romských. Nebylo to vůbec jednoduché, ale zároveň si říkám, když alespoň jednoho z těch uličníků trochu inspiruji, dává mi to smysl.